Jsem ráda , že patřím k několika z mála lidí , kteří si čtou školní nástěnku a informují se o zajímavém dění v Praze . Dnes jsem totiž navštívila jednu z nejzajímavějších výstav , na jaké jsem v životě byla . Představte si , že jste se ocitli v naprosté tmě .Pokud se zúčastníte Neviditelné výstavy, budete moci vyzkoušet, jaký je život bez zraku. Bez smyslu, skrze nějž získává náš mozek nejvíce informací. Celou výstavou, která změní váš život, vás budou doprovázet nevidomí nebo částečně nevidomí lidé. Naše čtyřčlenná skupinka získala skvělého průvodce , Ondru , který si zaslouží více než obrovský obdiv . Dělá zvukaře , vydává CD různým skupinám – dokonce ve skupině i sám hraje , dělá přednášky na školách a jak je zřejmé , provází i návštěvníky touto výstavou . Ještě musím podotknout , že studuje filosofii na Karlově Univerzitě. Je to skvelý člověk ve všech směrech , celou dobu nám byl velmi nápomocný.
Co se týče skupinky , poznala jsem skvělé lidi , sám Ondra se neskutečně divil , když se dozvěděl , že se odnikud neznáme . Samotného Lukáše a Markétu jsem ale neměla možnost nejdříve vidět , takže jsem je poznala až ve tmě . Lukáš byl opravdu skvělý kluk , na ulici bych si ho asi nevšimla , jelikož mu bylo asi tak přes 24 let , tudíž od mé věkové generace docela vzdálený . Jak neskutečné , když člověk nejdříve pozná někoho jiným způsobem , než že ho nejdříve uvidí . Ve tmě není šance soudit druhé , či snad opovrhovat jimi kvůli vzhledu . Nevidíte vzhled , postavu , jeho tvář . Vše , podle čeho se poznáte , jsou slova , intonace hlasu a celkový dojem z jeho nitra .
Musím říci , že ze začátku to pro mne samotnou byl šok . Ocitnout se v naprosté tmě , kde nevidíte nic . Zachvátil mne pocit jakési paniky a nutkání ihned utéci ven . Ale postupně si zvyknete , vytvoříte si obrazy v hlavě . Tolik obrazů , že mne na konci , v sedmé místnosti , mi ani přišlo , že je všude naprostá tma . Ale možná právě to pomáhalo uvědomit si , že ačkoliv teoreticky ve tmě jsem , hypoteticky být nemusím .